7. září 2008 v 12:12 | Loreena.Rose(Webmaster)
|
Musela jsem zmizet a to hned. "Pane učiteli, mohla bych jít na záchod?? Není mi dobře." On asi ze strachu, že bych tam mohla hodit šavli, mi to dovolil…
Na záchodě jsem to už nevydržela a rozbrečela se jako malý děcko, sakra proč se tohle muselo stát mě? To není fér…
Na jednu stranu mám na Thomase takový vztek, že bych nejradši vlítla do třídy a začala tam na něj řvát jako šílená…
Ale na druhou stranu se nemůžu ani hnout natož promluvit, vzpomínka na to co se stalo už dávno ve mně právě znovu ožila a já nevím co mám dělat…
Uvědomila jsem si, že tady jsem už dost dlouho, někdo by mohl přijít, a to bych se už asi vážně zhroutila, tak jsem šla k umyvadlu, že si opláchnu obličej…
No ale když jsem se viděla….veškeré líčení mám rozmazaný…no takhle se přece nemůžu vrátit do třídy
Ještě k tomu celá ubrečená, bože to je den tohleto, co jsem komu udělala???
Upravila jsem se a vrátila opět do třídy, všichni na mě čuměli jako by mě viděli poprvý…je mi jasný že na mě poznali to že jsem brečela….Teď je mi ale doopravdy špatně…
Učitel si mě o přestávce pozval do kabinetu, čekala jsem další sprchu, ale tohle mě příjemně překvapilo. Už se mnou mluvil obvyklým tonem, což mě trochu uklidnilo. "Ello, vidím, že ti dnes opravdu není nejlíp, jestli chceš můžeš jít domů dřív." Téměř neslyšně jsem poděkovala a sebrala si své věci a vydala se domů. Protože zrovna žádný autobus nejel, musela jsem si zavolat taxi (je to přece jen dálka). Jen co jsem vylezla před naším domem, zase to na mě padlo a rozbrečela se…
Přišla jsem do svého pokoje a převlíkla se, chtěla jsem se sice trochu prospat,ale nějak jsem nemohla usnout a ticho v mém pokoji mě úplně svíralo.
Sešla jsem dolů a lehla si na pohovku. Chvíli jsem jen tak civěla do blba a pak mě začala bolet hlava.
Pomalu se mi zavíraly oči, a začal se přede mnou vynořovat ten den….vzpomínky byly rychlejší než já a znova jsem všechno viděla před sebou……
Je to něco přes rok, kdy se to stalo. Bylo krásné odpoledne, pátek. Patrik ležel na pohovce a civěl na televizi, s oblibou přecvakával programy sem tam jako to dělám já a táta mu za to nadával (nikdy to ovšem nemyslel vážně zle).
Přišla jsem domů….byla jsem venku s Tinou, no zase sme utratily všechno kapesný :D Přisedla jsem si k Patrikovi a on začal vtipkovat na můj účet. Samožřejmě jsem si to nenechala líbit a plnýma dávkama mu to vracela. Kecali jsme dlouho…až najednou se Patrik zvedl a povídá: "Hele Ellie, už je půl 8, budu muset jít, sem domluvenej s klukama a jedem slavit 18-tiny.
Vstala jsem a odejmula ho: "Jasně a pořádně si to užijte. A hlavně to nepřeháněj a dobře dojeď domů."
"Jasně mami :D" neodpustil si poznámku…
Koukala jsem z okna jak odchází z našeho domku a jde k autu…..Kdybych jen tenkrát tušila, že je to naposled, kdy ho vidím….. že to bylo naposled, co jsem ho objímala……..a že už s ním nikdy nebudu moct mluvit…..
Pozorovala jsem jak nasedá do tátovýho auta a odjíždí…..těšil se, jak si s kámošema zapaří, oslaví jeho 18 narozeniny a také budoucí poslední rok ve škole……proč jen nemohl dostat šanci splnit si své sny….
S mámou sme se dívali na televizi, dávali náš oblíbený seriál, zároveň sme čekali tátu, který už měl být dávno doma, vždyť už bylo po půlnoci…..Najednou jsem slyšela jak někdo přišel…..byl to táta, přišel k nám s mámou s podivným výrazem ve tváři….bylo mi jasný že se něco stalo…. "Patrik měl nehodu, srazil se s nějakým šílencem, když se vraceli domů. Je teď v nemocnici a operují ho, prý to nevypadá moc dobře…." mluvil pomalým ale rozřeseným hlasem, bylo vidět jak je v šoku….ostatně jako i já s mámou…
Máma tátu odejmula a snažila se ho uklidnit: "Dane, neboj, Patrik to zvládne…je statečnej a silnej….všechno bude zase dobrý" Její hlas se třásl a mísil se vzlyky a tátovo rameno zmáčely její slzy….Já tam jen seděla, neschopná jediného pohybu….Táta mi říkal abych si šla lehnout, já ale trvala na tom, že počkám dokud nám z nemocnice nezavolají, kdy za ním budeme moct přijet…..
Hodiny se táhly a v obýváku bylo hrobové ticho. Kolem 4 hodiny ranní zazvonil telefon. Všichni sme sebou leknutím trhli. Máma se vzpamatovala nejdřív a šla ten telefon zvednout. "Halo, mluvím s paní Moonlineovou??"ozvalo se tam "A-ano"odpověděla máma. "Bohužel vám s lítostí musím oznámit, že váš syn před chvíli podlehl svým zraněním" máma zůstala stát jako opařená, mě se jen zatmělo před očima……….dál si pamatuju jen jak jsem se probudila ve své posteli, všechno mi připadalo jako sen, hrůzné zjištění bylo,že to je holá skutečnost. Dole se táta snažil mamku trochu utišit, ale bez úspěchu……..
Já prostě nemůžu uvěřit tomu, že brácha umřel, pořád mi to mozek nějak nebere, pořád u snídaně čekám, že si ke mně ospalej přisedne a začne konzumovat svou snídani. Do školy teď nechodím, nezvládla bych to. S Tinou se taky nevídám. Připadám si tak strašně osamělá….
Máma prozatím zavřela salon a jen přerovnává jeho věci a brečí u toho. Táta je teď co nejvíc v práci aby se odreagoval. Doma to na něj všecko strašně dopadá….
A nejhorší na tom je, že se to rozmazává v televizi. Normálně by to ohlásili jako obyčejnou autonehodu,ale je do toho zapletenej nějakej Richmond. Je to nějakej velkej boháč a dělá tam vyrvál, kvůli synovi, který byl údajně v tom autě, Do kterého Patrik naboural. Chce odškodnění za zranění svého syna a dokonce chtěl podat žalobu i na Patrika (pak se ale dozvěděl že je mrtvej…tak toho nechal). Policie nám odmítá k té nehodě cokoliv říct, takže ani nevíme co se tam vlastně stalo.
Ještě několikrát jsem ten den prožila znova a pak se vrátila do reality. V tuhle chvíli jsem si taky uvědomila, že jsem nucena ve škole sedět vedle toho, kdo může za Patrikovu smrt………Jaktože o tom tady nikdo nic neví??? Copak se lidi nedívali na televizi, když se to stalo???Byly toho plný noviny.. Vždyť tohle už musí docvaknout každýmu….Nebo se o tom všichni bojí mluvit ze strachu z Richmonda??? Byl by schopen kvůli tomu ještě někomu ublížit???
……POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ……
supeeeeer dalšíííííííí