

"Jej, co tady děláš?" povídá udivedě Tom, zatímco se zvedal z postele. Vypadal hodně unaveně, ale bylo na něm vidět, že se to snaží skrýt.

"Jak se cítíš?" byla moje první otázka. "Jo jde to…" odpověděl mi."Když jsem slyšela, že tě Roman zmlátil, strašně jsem se vyděsila. Já dobře vím co on dokáže."

Tohle Toma ale hodně naštvalo: "Cože? Ty toho hajzla znáš?!? To snad není pravda!" začal se tam rozčilovat a já se bála, že řekně něco, co by ho pak hodně mrzelo. Raději jsem mu skočila do řeči: "Tome zadrž!!! Můžu ti to vysvětlit?"

"No..tak povídej, já tě poslouchám" řekl Thomas, ne zrovna přívětivě. Já mu padla kolem krku "Tome promiň, je mi to hrozně líto. Já vím, měla jsem tě před ním varovat. Mohla jsem čekat, že udělá nějakou blbost…"

Zdá se že ho to trochu uklidnilo. Necítil se ale moc dobře a šel si raději lehnout. Na chvíli usnul. Já jsem tam zůstala s ním a čekala než dorazí Lukáš nebo Pavel, aby tam nemusel být sám.

Zdá se že ho to trochu uklidnilo. Necítil se ale moc dobře a šel si raději lehnout. Na chvíli usnul. Já jsem tam zůstala s ním a čekala než dorazí Lukáš nebo Pavel, aby tam nemusel být sám.

Pak Tom najednou povídá: "Nechceš si jít sednout sem za mnou? To křeslo není moc pohodlný.." Já se teda zvedla a přiselda si k němu.
Byl podzim a venku celkem zima, no a na ubytovně se ještě nezačalo topit…

Stěžovala jsem si, že je tam zima…když vtom si mě Thomas přisunul k sobě "Už je to lepší?" "Jo jasný" usmála jsem se, ale nadruhou stranu jsem měla blbej pocit, že se o něco snaží.

Bylo už opravdu pozdě a moji rodiče nevěděli kde jsem. Proto jsem se zvedla a chystala se k odchodu: "Tome, už je dost pozdě, já radši už půjdu. Nechci jít domů úplně potmě. Já přijdu zase zítra. Ahoj"

Druhý den jsem se odpoledne sešla s Lukášem a šli jsme za Tomem. Řekla bych že jsme se s Lukášem za poslední dobu dost skamarádili. Mám pocit, že mi nahrazuje nejlepší kamarádku. Od té doby co se se mnou Tina přestala bavit se občas cítím hrozně sama, i když mám Billa.

Když sme tam přišli Tom zase spal…Mě se to zdá docela divný. "Ty hele Lukáši, s Tomem prostě není něco v pořádku, vždyť to není normální."povídám šeptem Lukášovi "Nevím, říkal, že jen trochu unavenej, já bych to moc nehrotil.." jednoduše mě odbyl

Já si ale tvrdě stála za svým a začali sme se dohadovat, čím dál hlasitěji…až sme Toma nakonec vzbudili… "Co to tady prosímvás řešíte???" rozespale ze sebe vysoukal

"Nic" odpověděli sme jednohlasně. Najednou se ale Tom zvedl a rychle běžel pryč z pokoje. To mě znepokojovalo…S Lukášem sme na sebe nechápavě pohlédli a já vstala.

Šla jsem za ním..Našla jsem ho v koupelně u umyvadla. Je mi jasný že zvracel, byl úplně bledý a Lukáš by to pochopitelně neřešil…

"Tome? Si v pohodě?? Hlavně mi neříkej, že ti nic není. Já nejsem slepá." chvíli na mě trochu nechápavě koukal a pak řekl: "Nic mi není" a odešel zpátky do pokoje.

Když jsem tam přišla já, zrovna něco řešili s Lukášem. Navíc přišel i Pavel. Jenže najednou Tom zničehonic omdlel. Já se strašně lekla….naposled de přede mnou zhroutila Katie-nechci to zažít znova.

Kluci mu okamžitě začali poskytovat první pomoc (no aspoň něco si z tý školy pamatujou) a Lukáš po mě hodil mobil "Zavolej záchranku!"

Já si najednou uvědomila, že ani neznám číslo a začla jsem panikařit. Nakonec jsem to ale nějak vytočila a nadiktovala adresu ubytovny.

Do 10 minut tam byla záchranka. Do pokoje vběhl nějakej starší doktor a prohlížel Toma, který se mezitím tak napůl probral. Doktor ale přesto trval na tom,že Thomas musí do nemocnice.
Já se rozhodla přespat na ubytovně, navíc už bylo dost pozdě a já nechtěla domů. Napsala jsem tátovi, že se vrátím až ráno.

Vzbudila jsem se hodně brzo. Prostě jsem nemohla spát, byla jsem hrozně vynervovaná. Kluci ještě spali. Tak jsem si zašla do koupelny, oblíkla se a vzala si v jídelně něco málo k jídlu.

Když jsem se vrátila do pokoje, Lukáš už byl vzhůru. Nevím jak,ale poznal na mě že jsem nervózní. Ještě než jsem stačila něco říct, obejmul mě, aby mě uklidnil..,

V tu chvíli ale otevřel dveře Tom, který se vrátil z nemocnice. Viděl nás právě ve chvíli kdy mě Lukáš hladil po ramenách…a asi si domyslel něco co nebyla pravda. "Ehm, sorry že ruším. Doufám, že jste si to tady aspoň pořádně užili!"
……POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ……
Vítejte na mém soukromém hřbitově. Kromě spousty dávno zapomenutých

Je to úžasné!