
Je čas přidat další díl JDAN2..tentokrát je to trochu o ničem, ale snad to přežijete :D

Než jsem se stačil vzpamatovat, vešel do pokoje Libor. Co ten tady dělá??? A jak se sem dostal? "Ahoj, tvůj…no…táta, mě poslal sem za tebou. Jak ti je?" povídal starostlivým hlasem.

"Jak vidíš, žiju…Jak víš kde bydlím? odpovídal jsem ne zrovna příjemně. Libor se ale odradit nedal. "No…měl jsem pocit že jsem tě tady nedávno viděl…vystupoval jsi z taxíku, ale teprve teď jsem se odhodlal to tady prozkoumat…no a narazím na tebe…"

" A co tady vůbec děláš?" to teda pořád nechápu, vždyť bydlí kousek od SimCity… "No vzali mě tady na prestižní školu, a máma mi tu pronajala takovej bytík. Jsem tu tak dva týdny, ale vždycky někde zabloudím…" vykecával se tam.

"Jo a dneska jsi náhodou zabloudil ke mně viď?"řekl jsem, pořád s kapkou hněvu v hlase. "Noo..dalo by se to tak říct" Pak si mě změřil pohledem….

"Tebe to ještě pořád nepřešlo, viď?" řekl nakonec "Co mě jako mělo přejít?"řekl jsem naštvaně - už vím kam tím míří. "Jestli nechceš abych s tebou vyrazil dveře, tak urychleně změň téma, protože na to fakt nemám náladu" já vím, jsem hrozně protivnej a Libor si to nezaslouží, ale já už se ani nedokážu ovládat….

"jo..no, jasně" řekl tochu nervózně "Nepůjdem ven, něco podniknem, co ty na to?" "Fajn, tak chvilku počkej, najdu si něco na sebe" vzdávám to…

"Jee ty máš vlastní notebook? Můžu se na něj podívat?" "Jo" zahučel jsem ze šatníku. Teda nevím co si normální člověk předtavuje pod pojmem podívat se, ale Libor ho pustil a začal prozkoumávat. Jako ne že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale ještě pře 5 minutama chtěl jít ven….

"Tak dem nebo budem trčet u mýho notebooku?" řekl jsem netrpělivě. Musím se sebou vážně něco dělat. Táta měl pravdu - tohle nikam nevede…

Prošli jsme město a prolezli všechny možné uličky. Nakonec už nás docela bolely nohy a tak jsme zůstali na opuštěném dětském hřišti. Libor za celou dobu nezavřel pusu a furt něco mlel..zatímco já se plácal ve svých myšlenkách. "Ty jo, umíš taky říct něco jinýho než: hm?" zeptal se po chvíli

"Hmm.." odpověděl jsem já. "Já..hele jestli chceš jít dom, tak jdi, nechci tě zdržovat" vypadlo z Libora. Vypadal docela zklamaně. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem vážně docela nesnesitelnej…

"Libore promiň…jsem hroznej. Nechci jít domů ale chci být s tebou. A hlavně chci začít znovu."omluvil jsem se "Víš, jsi jedinej člověk, kterej se se mnou baví, nemám kamarády a jsem moc rád že jsi tu ty, Tome." Tohle mě trochu dostalo, toho Libora skoro neznám, vždycky mi připadal jako šťastnej a přitom nebyl….

Rozhodli jsme se, že se trochu pobavíme. Já sice odmítl jít mezi lidi, ale Liborovi to evidentně nevadilo. Začali jsme blbnout na hřišti jako malí.

Konečně se moje myšlenky začaly ubírat jiným směrem a já si připadal jako někdo jiný…Užili jsme si plno legrace a konečně se Liborovi podařilo dostat ze mě jiný slovo než "hm"

Postupem času jsem zjistil, že Libor má bezednou zásobu ztřeštěných nápadů, jak zabýt volný čas. Ani chvilku jsme se nenudili a po zbytek odpoledne jsem prozkoumávali město.

Zajímavý bylo zjištění, že mě i Libora to táhne do zapadlých uliček, kde nikdo není. Několik dní jsme nedělali nic jinýho než bloumali po městě. Díky němu jsem dokonale zapomněl na to prokleté město, SimCity, kde mě nečekalo nic pěknýho. "Vypadáš už docela normálně" řekl mi jedno odpoledne "Jo, taky se tak cítím"

Došli jsme na konec jakési ulice, odkud byl nádherný rozhled na okolní krajinu. Koukal jsem se před sebe, když vtom Libor řekl: "Tím směrem leží SimCity…Je to hodně daleko" pak ale ztichl, jako by si uvědomil, že řekl něco nepatřičného…

Koukal jsem tím směrem a připoměl si všechno co jsem tam prožil - byly to i šťastné chvíle, třeba když mě Ella poprvé políbila a myslela si že jsem Carlos…..večery na ubytovně…nebo když jsem se probudil v nemocnici….plno vzpomínek, které ve mně stále vyvolávaly pocit prázdna. Povzdechl jsem si. Do očí se mi nahrnuly slzy - příliš mnoho prožitků, které jsou nenávratně pryč…

Libor si toho evidentně všiml "Stýská se ti viď?" "Nevím…" "Ella..?"zeptal se neopatrně "Ne…už je to pryč" řekl jsem, ale rozhodně jsem o tom nebyl přesvědčen. Vzpomínky na ni pořád bolí…

Došli jsme k domu, ve kterém v současné době bydlím, je to takový typický činžák ve středu města. Cestou jsme se bavili o nové škole, do které za necelé dva týdny nastoupíme. Oba před sebou máme poslední rok…

"Hele máme ještě dva týdny prázdnin, dostal jsem takovej nápad…mohli bysme něco podniknout" "Jo jasný, my celý dny vůbec nic nepodnikáme" zasmál jsem se "Ne, myslel jsem, že bysme odsud mohli vypadnout…" a popsal mi celý svůj plán. Dohodli jsme se, že pojedem na víkend někam pod stan, ale ne daleko od Hradce..

"Tak fajn, pozítří vyrážíme, našel jsem na netu, že pár kilometrů odsud je nějakej tábor, tak se můžem utábořit někdo poblíž. No, já jdu radši dom, dneska má přijet Lucka, tak ať tam nečeká, tak čau" "Ahoj" Lucka - jeho sestra, tedy spíš dvojče (taky bych to do nich neřekl). Liborovi jsem zakázal mluvit o mě, tak doufám že se neprokecne. Lucka by to určitě řekla všem v SimCity, že se tady schovávám…

Pozoroval jsem jak Libor odchází. Myslel jsem na to, že bych Lucii docela rád viděl, ale to prostě nejde. Celou dobu se snažím přetrhat všechny pouta se SimCity - rázem by bylo všechno zase zpátky…
…….POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…….
Diskuze:
1. Myslíte, že se k sobě Ella s Tomem někdy vrátí?
2. Cítí Thomas k Lucii něco víc než jen přátelství?
3. Hledá Ella Thomase, nebo se smířila s tím, že je konec?
Vítejte na mém soukromém hřbitově. Kromě spousty dávno zapomenutých

Úžasný díl :)