25. července 2009 v 11:25 | Loreena.Rose(Webmaster)
|
"Vážně?" zeptal se ještě jednou nejistě "Ano, chci si tě vzít" Když jsem ho konečně pustila ze svého sevření, vydali jsme se na cestu domů.
Nejdřív jsem nadšeně vlítla do kuchyně, kde Lucie něco připravovala. Cestou jsem v síni srazila věšák, v jídelně převrátila dvě židle a nakonec narazila do kuchyňských dveří, o kterých jsem si myslela, že jsou otevřené….
"Co se děje, žes musela zbořit půl baráku?" řekla se smíchem Lucie a koukala se na mě jako na třináctiletou puberťačku, kterou právě pozval na rande kluk jejích snů. "Si v pohodě?" zeptala se zatímco já to rozdejchávala "Ne.." vymáčkla jsem ze sebe a ona se zatvářila jako kdyby se něco stalo…
"Budu se vdávat!!!" vypískla jsem. "CO? COŽE? No to je skvělýýýýýýýý!!!" zařvala Lucie a objala mě. "Jdem vybírat šaty!" a už se chystala k odchodu, ale v tom jsem ji zadržela.
Pak jsem přišla do svého pokoje. Tady náhle veškerá euforie opadla a já začal přemýšlet o tom, jestli je správné to co dělám…Co když se mnou Libor nebude šťastný…časem mu to všechno dojde..Nevím jestli jsem schopná mu něco takového udělat…na to ho mám moc ráda……
Druhý den ráno mě Lucie vytáhla ven, že prý musíme koupit nějaké svatebí šaty. Dotáhla mě do nějakého malého ale pěkného obchůdku, kde se podle ní dobře nakupuje. No..uvidíme.
"Ell, koukni se kolem sebe, je tady tolik šatů a všechny tak nádhernéé!" povzdechla si. Připadá mi, že z tý svatby má největší radost Lucie. Nevím proč, ale nedokážu si to naplno úžívat… Je to zvláštní pocit, když mám za tři týdny svatbu…
Lucka hned začala nadšeně prohrabovat regály s oblečením a stojany se svatebníma šatama. "Podívej, tyhle by ti mohly slušet" řekla a vecpala mě i s nechutně růžovejma šatičkama do zkušební kabinky. No, nesnáším růžovou..a v růžovém se fakt vdávat nebudu..no posudťe sami..
Lucie pobíhala po obchodě jako šílená a mě z ní začínalo hrabat. Chvílema jsem sledovala prodavačku za pultem. Znuděně nás pozorovala…ale něco mi na ní nesedělo - jako bych ji už někdy v životě potkala…
Asi po dvou hodinách nekonečnýho zkoušení šatů, jsem byla s výsledkem spokojená. Světlounce modré, jednoduché šaty s růžovým lemem. Docela se mi líbily a cítila jsem se v nich příjemně. "Tyhle chci a žádné jiné" upozornila jsem Lucii, když se chystala zase někam odběhnout…další zkoušení bych už nepřežila….
Rozhodla jsem se že si je koupím. Přistoupila jsem k prodavačce, která se na mě znuděně podívala, zaplatila jsem za šaty. Pak mi to ale nedalo a zeptala jsem se: "Neznáme se odněkud? Připadáte mi povědomá" prodavačka se na mě podívala a v jejím pohledu se zračil jakýsi zájem.
Obešla pult a přstoupila až ke mně. Jemně se usmála a řekla: "Mám pocit, že jsme se už kdysi potkaly a myslím že i vím kdy a kde"usmála se.
"Nepamatuju si moc lidi..ale tebe si budu pamatovat vždycky, ty jsi ta malá Ella, která přiběhla do domu Lorda Maxe, špinavá a vyčerpaná..na tebe se nedá zapomenout" no jo, vždyť je to Amanda, ta "mafiánka"!!!
Užasle jsem na ni zírala ale pak jsem se vzpamatovala "Co tady děláte? Myslela jsem že budete spíš někde…no.." nevěděla jsem jak bych to řekla. "..S Robertem? Ano, je to pochopitelné..ale je konec..se vším je konec…" řekla trochu posmutněle, i když u ní se dalo těžko poznat jak se právě cítí…
Amanda ale pokračovala dál: "Proto mě udivuje a zároveň šokuje, že nosíš na krku TU VĚC, nehledě na to, kdes k tomu přišla….po našem pádu se toho většina členů zbavila, je hrozně nebezpečné nosit ten přívěšek u sebe. Pokud ti můžu radit, zbav se toho a to co nejdřív, jinak špatně skončíš!"řekla mi varovným tónem a já se poněkud vyděsila ale zároveň taky naštvala.
"Proč? Je to to jediné, co mi po Thomasovi zbylo, nemůžu ten přívěšek zahodit!!" vyjela jsem na ni. "Tak teď mě poslouchej holčicko, vůbec nevíš, co to povídáš! Thomas je mrtvý, už se s tím jednou pro vždy smiř! Ten přívěšek je jako prokletí, nosí to smůlu - od té nezdařené akce to s námi šlo do kytek….a když zabili i Roberta, bylo mi jasné, že se toho musím zbavit…odešla jsem a začala nový život" povídala trochu zatrpkle…je mi jasné, že Roberta (Thomasova otce) milovala…
Potom jsme odešly a já celou cestu uvažovala o tom, co mi Amanda řekla…tak proto jsem zdědila ten dům - není už žádný dědic. Je hrozná představa že jsou všichni mrtvý…a také Thomas…pořád jsem tomu nechtěla věřit, pořád jsem doufala, že se jednoho dne objeví ve dveřích mého pokoje s tím svým kouzelným úsměvem….
Amanda ale nejspíš věděla co říká, nechci mít zase nějaké nepříjemnosti s mafiánama. Něco mě napadlo… Zastavila jsem se a povídám: "Luci, já si ještě musím něco zařídit, běž zatím domů a dej mi ty šaty do pokoje, ano?"
"Tak já půjdu s tebou jo?" horlivě se nabízela. "Ne, ne, prosím, chci být chvíli sama" hledala jsem nějakou výmluvu…ale nápady nepřicházely…
"Chci se stavit…..za….Liborem! A chci s ním být o samotě…" řekla jsem nakonec "No dobře, dobře…jako byste spolu byli málo, že?" začala se smát a popadla tašky s oblečením.
Vydala se na cestu důmu. Já chvíli počkala než zajde alespoň do vedlejší ulice. Mezitím jsem přemýšlela o nějakém vhodném místě….
……POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ……
Diskuze:
1. Co má Ella v úmyslu?
2. Myslíte že by mohla mít ještě nějaké nepříjemnosti?
1.) Nevim
2.) Možná
Krásnej díl...