30. července 2009 v 11:51 | Loreena.Rose(Webmaster)
|
Tak lidi, tohle je předposlední díl tohoto komixu, tak pěkné čtení ;)
No ano! Už vím, kousek za hřbitovem je les. To bude ideální místo. Uvažovala jsem a rozběhla se ke hřbitovu. Cestou jsem se ještě ohlížela, jestli mě někdo nesleduje…ale vypadalo to, že vzduch je čistý…
Stavila jsem se na hřbitov, kde jsem si vypůjčila lopatu. Ne, nebyla to krádež…vždyť to vrátím…Nechci aby mě někdo viděl - vzhledem k mému už tak dost podivnému chování, by mě klidně mohli zavřít do blázince…no to bych tomu dala.
Pár metrů od silnice jsem nezi stromy našla malou mýtinku. Rozhlédla jsem se kolem. To bude to správné místo..tady bude v bezpečí. Pomyslela jsem si a začala lopatou vykopávat díru do země.
Nevím jestli to bylo spíš proto, že mě Amanda tolik vyděsila nebo proto, že už opravdu chci začít normálně žít… Strhla jsem si ten přívěšek z krku a se slzami v očích si ho naposledy prohlédla.
Pak jsem ho hodila do díry, kterou jsem vykopala. Hlavou mi probíhaly myšlenky na to, jestli teď už konečně budu mít klid, nebo se nic nezmění. Pořád si připadám, jako by mě kousek chyběl, jako bych něco ztratila a nemohla to znova najít…
Naposledy jsem se podívala na přívěšek napůl zasypaný hlínou. "Tak, tohle je poslední tečka za mojí minulostí…od této chvíle už pro mě nikdo jménem Thomas neexistuje a nikdy nebude"
Popadla jsem lopatu a zahrabala díru. Po tváři mi ztékaly slzy a já se snažila na nic nemyslet…chci být konečně štastná…s kýmkoliv…
Doběhla jsem k nejbližšímu domu a urvala první květinu, kterou jsem viděla (až pak jsem zjistila, že je to ta moje oblíbená) a místo označila kamenem, který jsem našla opodál
Nakonec jsem si povzdechla a vrátila vypůjčenou lopatu. Cestou domů jsem si osušila slzy. Pak jsem vlezla k sobě do pokoje a vylezla až večer, když přišel Libor…. Doufám, že je to všechno už pryč..
DEN SVATBY:
Ráno jsem vstala jako obvykle a šla si udělat kafe. Na dnešní dni mi ale něco nesedělo..ještě jsem byla trochu rozespalá a přemýšlela co je dneska za den? Pak mi to najednou docvaklo - já se dneska vdávám!!!
Začala jsem panikařit a honem se snažila vypít to kafe. Docílila jsem ale pouze toho že jsem si spálila jazyk. Po mém výkřiku přiběhl do kuchyně Bill. "Žiješ? Co tady vyvádíš prosímtě??" "Jo..jen jsem podcenila teplotu kafe.." řekla jsem a podívala jsem se na něj
V mém bezvýrazném pohledu, ale Billa něco znepokojilo. "Nechceš mi něco říct? Už nějakou dobu na tebe koukám a mám pocit, že s tebou není něco v pořádku…Ellie, nemusíš se vdávat, jestli nechceš" řekl a to mě zaskočilo. "Ale já se chci vdávat Bille a nic mi není, jsem v pohodě" odsekla jsem mu naštvaně "No jak myslíš..ale znám tě dlouho a nepřesvědčíš mě o tom, že ti nic není - vidím ti to na očích"
"Fajn" řekla jsem uraženě a odpochodovala z kuchyně. Cestou jsem někde odložila nedopité kafe a zamířila si to na terasu, kde už byl Libor.
"ahoj" pozdravil mě s úsměvem "Ahoj" opětovala jsem mu úsměv.
"Mám pro tebe přijet, nebo te do kostela dovezou rodiče??" zeptal se a chtěl začít organizovat naši už dokonale vymyšlenou svatbu. "Víš že jsem jim slíbila, že pojedu s nimi a teď už mě nezdržuj, musím se jít připravit"
Po dlouhých hodinách strávených na kosmetice a oblékání šatů jsem byla konečně dopravena do kostela. Vstoupila jsem dovnitř a zkoumala aktuální stav.
Vpravo seděli moji rodiče a v přední lavici Lucie s Adamem…Všichni vypadali netrpělivě, protože jsem si s příchodem dávala na čas..
Na levé straně seděl Lukáš s Billem a za nimi Amanda. Musela jsem ji pozvat, ani nevím proč, ale připadalo mi, že by bylo dobré, kdyby tu byla se mnou.
Úplně vepředu stál Libor pod svatebním obloukem a čekal na můj příchod. A také na faráře, který se připravoval někde stranou. Všechno bylo vyzdobené mými oblíbenými květinami a vládla tu netrpělivá atmosféra. Byla jsem nervózní.
Jakmile Libor uslyšel moje kroky, otočil se a sledoval mě láskyplným pohledem. Znova jsem zaváhala - dělám dobře, když tady dneska jsem?? Neměla bych být někde úplně jinde??? Pak jsem potlačila černé myšlenky a došla až k němu.
Zastavila jsem se kousek před Liborem. Znova jsem zaváhala. Tentokrát si toho už ale všiml, nechápavě se na mě podíval a pak se pokusil o úsměv.. V tu chvíli cvakly velké kostelní dveře a někdo vešel….
……POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…..
Diskuze:
1. Kdo tam přišel?
2. Co má dotyčný v úmyslu?
super