15. srpna 2009 v 9:00 | Loreena.Rose(Webmaster)
|
Nemá cenu to dál odkládat, stejně většina z vás tuší jak to vůbec dopadne, že..ale na tom nesejde. Tenhle komix byl můj první a popravdě jsem ráda že už skončil, těch nedostatků tam je podle mě moc. Samozřejmě mě hrozně moc těší, jestliže si získal čtenáře, kteří vydrželi až do konce. A za to vám děkuju
Pěkné čtení ;)
V úplném tichu se ozvývaly kroky příchozího. Ten zvuk mi zněl v uších a pak se k němu přidal další zvuk. Bylo mi jasné, že příchozí je nejspíš nezvaný host. - chtěli jsme maloou svatbu v rodiném a přátelském kruhu.
Slyšela jsem, jak někdo vykřikl "No tohle!!" pak se přidal i další hlasy do všeobecného šeptání. "To přece není možný.." slyšela jsem Lucii jak zoufale promluvila hlasitěji než asi chtěla.
Najednou mi ta situace připadala hrozně legrační. Zvědavě jsem se otočila, abych zjistila, kdo to ruší nejdůležitější den v mém životě. Pobavený úsměv mi ale ztuhl na tváři…
Z úsměvu se mi podařilo vytvořita zkřivenou grimasu šoku a něčeho, co jsem nedokázala popsat. Najednou mi bylo úplně jasný, že tady bych dneska opravdu vůbec neměla být. Člověk po které jsem vždy toužila nebyl ten co mi stál za zády a pravděpodobně se vzpamatovával z šoku, jako všichni ostatní..
"To nemůže být pravda…on to přežil? Já už vážně nic nechápu" vyjekla Amanda, která seděla nejblíž ke dveřím a poznala ho stejně jako já na první pohled. Stál tam a pohledem jakoby někoho hledal.
Naše oči se najednou setkaly. V těch zářivě modrých očích jsem viděla neskrývané zoufalství a bezmoc, ale také obrovskou naději a lásku, kterou jsem v nich viděla kdysi dávno…tak dávno, že jsem zapoměla, jak moc mi to chybělo..
Netušila jsem, co mám dělat. V jeho výrazu jsem viděla náznak smutného úsměvu. Ale také něco, co jsem cítila já…najednou jsem ve svých citech měla obrovský zmatek a chaos. Nedokázala jsem se pohnout z místa, natož něco říct.
Zoufale jsem se otočila na Libora a hledala u něj pomoc. On se na mě ale nedíval. Jeho pohled byl prázdný a mířil někam hluboko pod podlahu kostela. Co teď??? ptala jsem se sama sebe..
Otočila jsem se zpátky na něj. Zauvažovala jsem jestli to není jen sen, ale to mi připadalo nepravěpodobné, rozhodně víc než to, že tady přede mnou stál - živý a zdravý. Pořád na tváři měl ten výraz, který jsem tolik zbožnovala. Vyjeveně jsem na něj civěla, ale pak…
Udělal krok dopředu. Už jsem doufala, že jde ke mně, ale on se otočil a chtěl odejít - To jako že se zničehonic objeví, zase mi převrátí svět vzhůru nohama a zmizí?!? NE to mu nedovolím!! "Ne!!!" zařvala jsem přes celý kostel jak jsem nejlíp uměla. Rychle se otočil zpátky..
Mě se na tváři rozprostřel úsměv vyjadřující čisté štěstí. Teď už jsem věděla, že se vdávat nebudu, alespoň dnes ne. Na nic jsem se neohlížela a rozběhla jsem se k němu. Napůl překvapeně se na mě podíval a rozběhl se mi vstříc.
Vrhla jsem se mu kolem krku a byla rozhodnutá se už nikdy nepustit. Všichni kolem nás s napětím sledovali a nikdo nepromluvil. Teď jsem byla jako v ráji..zase jsem cítila jeho teplo a nehodlala jsem se ho vzdát za nic na světě.
Pak jsem konečně uvolnila sevření "Zase jsi chtěl utéct - proč? Nedokážu bez tebe normálně žít. A já vím, že ty to víš..a přesto jsi chtěl odejít…" říkala jsem mu vyčítavě ale usmívala se a něj přitom. Díval se mi do očí, ve kterých byly tentokrát slzy štěstí.
" Tolikrát jsem ti ublížil…a přesto..přesto mě pořád miluješ?" podívala jsem se na něj s výrazem plným nové naděje "Ano.." zašeptala jsem. Jeho výraz se změnil "Moc jsem ti ublížil..bál jsem se přijít za tebou, protože bych nepřežil, kdybys mi řekla jak moc mě nenávidíš, ačkoliv na to máš plné právo..Ale když jsem se dozvěděl, že se budeš vdávat - prostě jsem tě musel naposledy vidět…"
Políbila jsem ho - přede všemi, uprostřed kostela, kde jsem se měla vdávat….Jestli mi tentokrát odejde, už to nepřežiju..
Pak jsem ho pustila. Nemůžu s ním jen tak odejít a nechat to tady tak jak to je. "Nedělej to" řekl najednou "Nemůžu ti zničit štěstí a Liborovi taky ne" je tvrdohlavý jak mezek. Ale já taky (jediná naše společná vlastnost) Naštvaně jsem na něj sykla "Ty jsi moje štěstí!"
Otočila jsem se k Liborovi "Já.." začala jsem ale on mě přerušil "To je v pořádku Ellie, vím, že bys se mnou nikdy nebyla šťastná, jako s Tomem a já vám to přeju. Se mou si starosti nedělej, dobře víš, že já jsem přizpůsobivej. Budu rád když zůstaneme přáteli.." jej, tak to jsem nečekala - o důvod víc, proč se cítit provinile "Díky" vydechla jsem a s Thomasem se rozběhla ven.
Venku před kostelem se zastavil "Seš si jistá, že jsi udělala správně?" zeptal se nejistě. "Já si tě nezasloužím Ell" Teď už mě štval "Buď ticho!" okřikla jsem ho, chytla za ruku a táhla pryč od kostela.
Nedal se ale, tak jsem to s ním musela vyřešit okamžitě. "Myslíš si snad, že bych byla schopná žít s někým, když bych věděla, že ty tady někde seš? Myslíš si, že jsem 5 let marně doufala, že tě ještě někdy uvidím, jen proto, že až se tak stane, se na tebe podívám a budu pokračovat ve svém dosavadním životě? Můžeš mi vysvětlit, kde jsi byl celou tu dobu?!? Jak jsi mi to mohl udělat?"
Nešťastně se na mě podíval. "Jsi ochotná mě vyslechnout a i přesto mě mít stále ráda?" zeptal se podivnou otázkou, ale já byla odhodlaná vědět všechno. "Samožřejmě" "Tak pojď, půjdeme na klidnější místo."
Odešli jsme za město na čerstvě rozkvetlou louku. Posadili jsme se do trávy a Thomas začal vyprávět, co se stalo poté, co mě zanechal ve špinavé městské uličce samotnou. "Tenkrát jsem byl blbec, namyšlenej, příliš sebevědomý a myslel jsem si, že můžu získat všechno co chci aniž bych tě k tomu potřeboval. Neměl jsem rád, když jsem byl na někom tolik citově závislý jako na tobě" jeho slova mě bolely, ale poslouchala jsem dál.

Vyprávěl mi, jak se mu nezdařila ta akce v Rusku a také to, jak byl těžce zraněn. Mafiáni ho postřelili a mysleli si, že je mrtvý, tak ho tam nechali. Ležel tam skoro celý den a pomalu, bolestivě umíral. Pak ho našel Robert, který pročesával celé Rusko. Objevil se tam na poslední chvíli a helikoptérou ho dopravil do nemocnice, kde ho dávali dva roky dohromady. Mezitím se Robert chtěl pomstít, ale sám byl zastřelen, jeho společenství se rozpadlo a Thomas byl sám v Jižní Americe, daleko od všeho nebezpečí. Neměl peníze a nemohl se vrátit dřív než si něco vydělal - to mu trvalo dalších dva a půl roku….

"Byl jsem zoufalý, neměl jsem doklady - nic..nechtěli mě nikde zaměstnat, protože jsem neuměl španělsky. V jižní Americe to bylo peklo..Často jsem pomýšlel na to, že bych to ukončil, ale při životě mě držela jediná myšlenka - myšlenka na tebe, že tě ještě někdy uvidím. Uvědomil jsem si, že nejsem středem vesmíru, jak jsem si nějakou dobu myslel, ale že střed mého vesmíru jsi ty. Miluji Tě." ukončil své vyprávění a já byla šťastná, že teď už budem jenom spolu a nikdy nic nás nerozdělí…
……KONEC……
Diskuze:
1. Jak se vám líbil konec?
Líbil se mi konec. Ale chudák Libor. I když Toma jsem měla radši - byl mi sympatičtějši.