28. listopadu 2009 v 11:11 | Loreena.Rose(Webmaster)
|
I když tu teď pravděpodobně nejsem - nejspíš ještě spím nebo nevím :D Tak jsem pro vás nachystala 1. díl nového komixu :) Snad se vám bude aspon trochu líbit..
Pěkné čtení ;)
Podzimní listí postupně spadávalo ze stromů a vítr si s ním jemně pohrával. Sluneční paprsky se schovávaly pod husté mraky a nepříjemná studená mlha zakrývala krajinu. Ze staré jabloně se uvolnil poslední lístek a po větru putoval ke kamenné zdi. Pak prolétl oknem a s hlasitým zašustěním dopadl na kameny dlážděnou podlahu, kdysi honosného hradu. Nyní zde byla pouhá zřícenina.
Polorozpadlé zdi porůstaly mechem, což bylo důkazem, že nic netrvá věčně... Zub času se podepsal i na statných hradbách, jež kdysi dávno odolávaly všem nepřátelům, lačnících po slávě a bohatství... To vše bylo dávno pryč a v tomto sychravém počasí všechno kolem vypadalo ponuře a nevlídně.
Lidé se tomuto místu raději vyhýbali. Zřícenina byla opředená pavučinou nejrůznějších pověstí, které mnohým naháněly hrůzu. Obzvlášť v tomto nečase. Však kdo by také chodil okoukávat zříceninu, když se nedělní odpoledne přímo nabízelo k posezení s přáteli nebo rodinou u čaje, pěkně v teplé místnosti? Ovšem mnohokrát zdání klame. I tady bylo poměrně rušno. Tak jako se vypráví pověsti o dávných bitvách, které se znovu a znovu odehrávají v podobě přízraků, zde se konal slavnostní přijímací ceremoniál.
Nelly se naposledy ohlédla na bránu za sebou..Teď už není cesta zpět. Ještě za sebou slyšela křik a pláč svých blízkých a přátel, ale neměla na vybranou. Osud jí určil přímou cestu a nyní už záleželo jen na jejím rozhodnutí. Věškerá bolest zmizela a ona se cítila neskutečně volná. Před ní se linula dlouhá, prázdná chodba a na jejím konci hned několik dveří. Sama pro sebe se usmála a vykročila vpřed.
Vztáhla ruku na kliku a zkusila otevřít - nic. Zkusila to tak u všech dveří, ale všechny byly zamčené. Zbývaly jen ty poslední, ošuntělé a odporně špinavé. Nelly se ušklíbla a vydala se k nim. Pochybovala, že zrovna tyhle budou otevřené.. Nemusela se ani dotknout kliky a dveře se jí samy otevřely. Vešla dovnitř a před ní se rozprostřel obrovský sál. "Jako z nějaké pohádky" pomyslela si a došla doprostřed místnosti.
"Vítej" ozval se něčí hlas. Nelly se zvědavě rozhlédla kolem sebe. Zničehonic se tam objevila mlha a plno stínů. Vypadali jako duchové..a k jejímu překvapení se z některých stali lidé jako ona. Všichni se usmívali, někteří na ni dokonce mávali, ale nikdo se neodvážil ji oslovit. Odkud tedy pocházel ten hlas? "Co tady dělám?" napadlo ji, ale odpověď přišla vzápětí. "Jsi teď jednou z nás" ozval se zase, ale Nelly nic z toho nechápala. Otočila se zase zpátky ke dveřím, které tam již nebyly. Náhle také všichni zmizeli až na jediného..
V rohu místnosti se na starodávné lavici pohodlně usadil nějaký kluk. Měl světlé vlasy s odstínem rezavé a jasně zelené oči. Byl oblečený jako každý normální kluk z těch co znala. Až když ho uviděla, došlo jí, co bylo na těch ostatních zvláštní - jejich oblečení. Někteří vypadali jako ze 13. století.. Ten kluk se na ni s úšklebkem díval a vyčkával, co udělá. Pak jí gestem naznačil ať jde blíž.
Nelly uposlechla, ale vůbec se jí nezamlouval..měl takový zvláštní výraz. "Koukám, že ti taky nic neřekli, co?" ozval se a sedl si tak aby měla místo i Nelly. "Jsem Justin" pokračoval když Nelly nic neříkala. "Nelly" špitla a nedůvěřivě si sedla k němu. "Neboj se, tady ti nikdo neublíží natož já." usmál se. "Vysvětlím ti to,chceš?" nabídl se a Nelly jen nechápavě přikývla.
"Tak fajn..Když normální člověk zemře, dostane se k bráně a odtud si může vybrat svoji cestu. Stává se ale, že se duše člověka ztratí a on svou cestu nenajde. Potom se jeho duše dostane sem. Je to taková zastávka nebo raději hranice mezi světy. Má to jednu velkou výhodu, můžeš se odtud podívat zpátky do světa lidí..já osobně už tam byl.."
"To vážně můžeme zpátky?" zeptala se zvědavě Nelly "Jo, popravdě, je to asi jediná zábava. Musíš sice dávat pozor na to aby tě lidi neviděli..mohli by se vylekat, ale.."
"Počkej, chceš tím snad říct, že se můžeš vrátit jako duch?" přerušila ho Nelly, právě to všechno totiž pochopila. "No..lidi nám tak říkají, ale my nejsme duchové." odpověděl Justin a povzdechl si. "Jsme ztracené duše."
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Diskuze:
1. Jak se vám to zatím líbí?
1. Krásné.. moc moc.. jako každé tvoje komixy :)