17. listopadu 2010 v 20:58 | Loreena.Rose(Webmaster)
|
Edit 0:59 - Tak mi to nedalo a musela jsem splácat ještě i novou úvodku :D
Myslím, že je zbytečný to tady okecávat dvaceti článkama. Tímto vyhlašuju DRUHOU ŘADU komixu Silence of Mortality. Jediné co bych ještě zmínila je to, že druhá řada na tu první nenavazuje přímo. Možná teď ze začátku pár věcí nepochopíte, ale od toho by měly být další díly, aby se vše vysvětilo. (PS: doufám, že krom Domči tu nebude mít nikdo šok :D)
Tak pro ty, kteří mají zájem - pěkné čtení ;)
Hodiny na stěně hlasitě tikaly, ale pro Anabelle to byl jen jeden z mnoha uklidňujících zvuků, které její spánek rozhodně nenarušovaly. Dokonce ani hluk padající učebnice dějepisu, kterou shodila, když se snažila najít pohodlnější polohu na psacím stole, ji neprobudil. Ve svém snu právě seděla v prázdné třídě a profesorka jí spílala zato, že si dovolila v její hodině usnout. Ve stejnou chvíli ji ale probudil jiný zvuk. "Anabelle, copak jsi už úplně ohluchla?" S těmito slovy nazlobeně vešel do pokoje její otec.
"C-coo-Ne, pardon!" zablábolila ještě napůl ze spaní a zmateně se rozhlížela kolem sebe, přičemž ze stolu opět shodila pár věcí. "No, myslím, že by sis tady měla uklidit ten bordel." Řekl s klidem otec a káravě na ni pohlédl. "Jo jo tati, já to za chvilku uklidím" slibovala, ale věděla, že je to jen další výkřik do tmy, co se jejího pokoje týkalo. "Přišel za tebou Jim, jde nahoru." Oznámil klidně a stejně jak přišel, tak i odešel.

Anabelle okamžitě propadla panice a horlivě začala sbírat knížky a časopisy ze země. Jim u ní v pokoji už dávno nebyl a tenkrát ještě bylo uklizeno. "To nesmí vidět..takovej binec tu nesmí vidět. Přece si u něj nepokazím svou reputaci!" opakovala si v duchu a nacpala sešit do přeplněného šuplíku. "A vůbec, co ho sem má kdo pouštět? Tohle je můj revír..jednou toho otce asi zabiju!" zamračila se když ani po úmorném skizení hromádky u stolu nebylo znát, že by uklízela. "Koukám, že to vypadá na velkej úklid co?" rýpnul si Jim, který právě vešel a pobaveně sledoval kamarádku snažící se o nemožné.

"Jimmy, kdybys nekecal a raději mi pomohl..A jinak - taky tě zdravím" ušklíbla se na něj a dál skládala nepořádek kolem stolu. "No jo, promiň, ale když jsem tě viděl uklízet, tak mi to nedalo" usmál se. "Jak to myslíš, když jsi mě viděl uklízet? Chceš snad říct, že je mi to slovo cizí?!" vystřelila po něm a usmála se sama pro sebe. "No, tvoje školní skříňka mluví za vše. Každej ví, že největši bordelář v okolí je Anabelle Darwinová" Začal se smát Jim. Jen co to ale dořekl, Anabelle z ruky vypadla hodně ošumělá kniha a zní se vysypaly dvě fotky. Na jedné byl blonďatý, velmi pohledný mladík, možná o něco starší než ona a Jim. Druhá fotka ale byla mnohem zajímavější - černovlasá dívka na ni hleděla očima plnýma štěstí a zájmu, ne tak, jak je znala ona, Anabelle.

"Co je?" zeptal se Jim a přišel blíž. Anabelle se ani nepohnula. Strnule zírala na obě staré fotografie. "To je ona..mohlo jí být tolik co mě" tiše pronesla Anabelle a do očí se jí nahrnuly slzy. Tolik jí chyběla. Jim si obě fotky se zájmem prohlédl. "Hele Bell, co když je ten týpek na fotce tvůj skutečnej fotr? Já jen, že netuším, po kom jsi blond, když v tvé rodině jsou všichni tmavovlasí..a když se tak dívám na tu fotku - on je taky docela kus!" zavtipkoval Jim, ale Anabelle se tentokrát jeho vtipu nezasmála. S vlnou vzteku smetla fotografie ze stolu, popadla klíčky a vyrazila ke dveřím se slovy: "Myslím, že bychom měli jít, jinak přijdeme pozdě!"

Anabelle si to rázně vykračovala po chodníku a Jim za ní skoro běžel. "Bell, čekej! No, tak..řekl jsem něco nevhod?" zavolal za ní a schmatl ji za ruku, aby zastavila. Rozzuřeně se na něj otočila a vlepila mu facku. "Auu..za co?" nechápal Jim "Moje máma byla tátovi vždycky věrná, rozumíš?!? Věrná!!" zařvala na něj a otočila se k němu zády. Její pohled byl plný bolesti a zoufalství. Teprve nyní to Jimovi došlo - uhodil do nezahojené rány.
"Doprdele, jsem to ale vůl.." pomyslel si a pomalu vyšel směrem škola. "Anabelle, promiň..nechtěl jsem a mrzí mě to." Řekl tiše a raději se za sebe neotáčel. Nejraději by se neviděl. Znal ji už tak dlouho a věděl, že se tématům, týkajících se její mámy má zdaleka vyhýbat..a zase to podělal na plný čáře. Po chvíli za sebou uslyšel kroky, což bylo znamení, že je tu pořád s ním. "Omluva se přijímá" zašeptala a nepatrně se usmála. Po zbytek cesty už ale nepromluvila.

Večer když se Anabelle vrátila, narazila na svého otce ještě v hale. "Tati, tys znal toho kluka se kterým máma chodila před tebou?" Její otec, Oliver na ni vyvalil překvapením oči. "Cože?" zeptal se, jako by nerozuměl otázce. "No, v té staré knížce jsem našla dvě fotky, na jedné byla máma, kdysi hodně dávno a na druhé takovej blonďatej kluk, fakt moc hezkej..no a vzhledem k tomu, že to byla mámy knížka, tak s ním asi něco měla, jinak by si tu fotku neschovávala, ne? Víš aspoň jak se jmenoval?" vychrlila ze sebe a netrpělivě očekávala odpověď. Oliver ztuhl. "Tvoje máma přede mnou chodila jen s jedním a ten nebyl blonďák. Nevím kde jsi tu fotku vzala, ale určitě to nemá nic společnýho s tvojí matkou!" odbyl ji.

"A vůbec už nechápu co je ti po tom, s kým kdysi chodila! Přestaň se hrabat v minulosti a jdi si raději uklidit ten pokoj!" Tón jeho hlasu se rapidně změnil. Anabelle jeho reakce zaskočila "Nemůžu za to, že tu s náma není! A ty si jdi svoji zlost vybíjet na někom jiným!" křikla na něj a rozběhla se směrem do svého pokoje, hlasitě za sebou třískla dveřmi a nechala ho tam jen tak stát…
Oliver stál v chodbě bez hnutí. Mrzelo ho, že na svou dceru tak vyjel, ale při pomyšlení na Lauren a při jakékoliv zmínce v souvislosti s ní se v něm všechno hroutilo. Nevěděl jak dál..co dělat, jak z toho ven. Propadal se ve svém zoufalství někam hluboko, odkud nebyla cesta ven. Teď se navíc objevila nová skutečnost - a to, že Anabelle objevila "JEHO" fotku..toho, kdo mu zničil život, toho, kdo mu vzal Lauren. "Myslel jsem, že všechno ohledně něj jsem zničil..kde našla tu fotku..musím se jí zbavit!" přemýšlel rychle, ale nedokázal se pohnout z místa.

Znovu a znovu před sebou viděl Lauren, utápějící se v hlubokých depresích, propadající šíleným stavům úzkosti, vzteku a zuřivosti. V takových chvílích byla nebezpečná, nejen okolí, ale i sama sobě. Oliver to věděl..a proto si dodnes neodpustil, že ji jednou nechal doma samotnou. Zrovna když byla Anabelle na školním výletě a on musel zůstat dlouho v práci. Ten večer, kdy přišel a našel svou milovanou uprostřed pokoje, bez života, nikdy nezapomene. Ten obraz má stále před očima a nemůže se ho zbavit…"Anabelle se nikdy nesmí dozvědět pravdu..Nikdy nesmí přijít na to, kdo byl Mark a co s ním měla Lauren společného.." řekl si toho večera a od té doby se snažil zničit vše, co by jeho nebo Anabelle spojovalo s minulostí.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Dále bych vás chtěla poprosit o shovívavost - přece jen jsem víc jak půl roku nepsala ani nefotila, tudíž je toto jedna velká premiéra, věřím, že jsou v textu chyby a jeho úroveň značně poklesla, totéž platí i o fotkách - Klidně se hned pusťte do kritiky, je potřeba, ale slušně prosím :) Děkuji za pochopení.
Jaká pokleslá úroveň?? Kde prosímtě??
Úžasný, úžasný a ještě jednou úžasný!! Tvoje komixy jsou prostě skvělý, pastva pro oči!! Úžasně napsané a nádherné fotky! Těším se na další díly, moc :))
Mimochodem skvělý děj a jak tě znám, vymyslíš i úžasnou zápletku!!
A jsem moc ráda, že zase fotíš a píšeš komixy.. :))