Vítejte na mém soukromém hřbitově. Kromě spousty dávno zapomenutých článků zde možná narazíte na nějakého potulného zombíka, který vám bude chtít sežrat mozek.
Přeji příjemné umírání.
Vaše Loree (23.1.2013)

Říjen 2011

Silence of Mortality II: Bolestivé vzpomínky - 6. díl

28. října 2011 v 17:44 | Loreena.Rose |  Silence of Mortality II.

Vážně jsem tento díl chtěla zveřejnit už dřív, ale měla jsem teď poslední dobou poněkud naspěch a na komix opravdu nebyl čas, tak se omlouvám a doufám, že se vám bude aspoň trochu líbit.
Pěkné čtení ;)

University stories aneb účast na přednáškách

24. října 2011 v 22:28 | Loreena.Rose |  To nevymyslíš
Jak známo, přednášky jsou na vysokých školách nepovinné a za předpokladu velice uspávajícího výkladu profesora, vedoucí se ruku v ruce s brzkou hodinou konání takové přednášky, to tak i vypadá. Jinak řečeno, účast bývá mizivá.
To takhle opakuju předmět zvaný anorganická chemie, jelikož se předpokládaný úspěch u zkoušky nekonal. Na začátku semestru jsem si proto slíbila, stejně jako všem okolo, že se budu opravdu snažit a svoji účast na přednášce zvýším na maximum. Chyba. Můj prvotní plán, každý čtvrtek vstát o půl 7 a dopotácet se na univerzitu, selhává již třetí týden vždy po zazvonění budíku. Tentokrát jsem si ale řekla dost, už opravdu, ale opravdu vstanu a dojdu tam. Je pravda, že tuto větu jsem si opakovala celý minulý semestr a zkouším to i nyní, ovšem marně. Moji spolužáci se už samozřejmě ani neobtěžují ptát, jestli ve čtvrtek ráno přijdu, protože odpověď je jim jasná. Tento čtvrtek byl ale jiný. Dobrovolně a bez násilností, které na mě páchá můj budík, jsem se vzbudila už v 6 hodin. Pro jistotu jsem vstala a vypravila se na přednášku, kde jsem potkala kamarádku. Celá udivená se na mě dívala a dotáhla mě nejdřív k automatu na kafe. "Jestli si nedám aspoň jedno kafe, tak tady umřu!" řekla mi mezi jednotlivými zívnutími. Oproti ní jsem byla ale překvapivě aktivní a v dobré náladě. Ostatní kolem se na mě dívali trochu jako na idiota, ale to není nic zvláštního. Začala jsem jí vyprávět, jak se podařilo krásně vstát (a ani to nebolelo) a ona se na mě postupně začínala taky dívat jako na idiota. "No ale až tak ses sem těšit nemohla!!!" vypadlo z ní nakonec a já se po zbytek přednášky válela na stole smíchy…