
Jak známo, přednášky jsou na vysokých školách nepovinné a za předpokladu velice uspávajícího výkladu profesora, vedoucí se ruku v ruce s brzkou hodinou konání takové přednášky, to tak i vypadá. Jinak řečeno, účast bývá mizivá.
To takhle opakuju předmět zvaný anorganická chemie, jelikož se předpokládaný úspěch u zkoušky nekonal. Na začátku semestru jsem si proto slíbila, stejně jako všem okolo, že se budu opravdu snažit a svoji účast na přednášce zvýším na maximum. Chyba. Můj prvotní plán, každý čtvrtek vstát o půl 7 a dopotácet se na univerzitu, selhává již třetí týden vždy po zazvonění budíku. Tentokrát jsem si ale řekla dost, už opravdu, ale opravdu vstanu a dojdu tam. Je pravda, že tuto větu jsem si opakovala celý minulý semestr a zkouším to i nyní, ovšem marně. Moji spolužáci se už samozřejmě ani neobtěžují ptát, jestli ve čtvrtek ráno přijdu, protože odpověď je jim jasná. Tento čtvrtek byl ale jiný. Dobrovolně a bez násilností, které na mě páchá můj budík, jsem se vzbudila už v 6 hodin. Pro jistotu jsem vstala a vypravila se na přednášku, kde jsem potkala kamarádku. Celá udivená se na mě dívala a dotáhla mě nejdřív k automatu na kafe. "Jestli si nedám aspoň jedno kafe, tak tady umřu!" řekla mi mezi jednotlivými zívnutími. Oproti ní jsem byla ale překvapivě aktivní a v dobré náladě. Ostatní kolem se na mě dívali trochu jako na idiota, ale to není nic zvláštního. Začala jsem jí vyprávět, jak se podařilo krásně vstát (a ani to nebolelo) a ona se na mě postupně začínala taky dívat jako na idiota. "No ale až tak ses sem těšit nemohla!!!" vypadlo z ní nakonec a já se po zbytek přednášky válela na stole smíchy…