9. května 2012 v 0:54 | Loreena.Rose
|
Zdravím,
poslední dobou jsem to tady tak mírně, malinko, nepatrně zanedbávala a věnovala se vybersidesignu. A myslím, že co určitě uvítáte bude komix, který tu nebyl hodně dlouho, protože jsem byla moc líná ho dopsat :D Popravdě jsem měla trochu spisovatelský blok a potřebovala jsem trochu pauzu, abych mohla psát dál..no a nebo taky depresi - přišlo oboje, takže je tu komiiix! ;)

Pěkné čtení ;)
A omluvte prosím prvních pár fotek s rámečkem - potřebovala jsem použít pár obrázků z předchozí řady a tam jsem fotky upravovala jinak než dnes..
"Nějakým omylem jsem se zase vrátil zpět a následující půltisíciletí jsem strávil tím, že jsem hledal ji, Serenu. Ona byla stovky let mým jediným cílem a nic jiného mě nezajímalo. Ze zoufalství jsem uzavřel svoji mysl všem emocím, stalo se ze mě monstrum, které vraždilo vše živé bez jakýchkoliv ohledů. Moje řádění se zastavilo v Linneswellu v roce 1991, v době, kdy jsem potkal tvoji matku - Lauren." Damien se zase na chvíli odmlčel, jako by přemýšlel co může prozradit a co ne.
"Od té doby jsem se dopustil mnoha chyb a věcí, kterých dodnes lituji." Po této větě Anabelle okamžitě došlo, že mluvil o tehdejším příteli její matky, kterého zabil.
"Lauren byla tolik jiná a zároveň tak podobná mě samotnému, cítil jsem to každým dnem víc. I přesto, že mě nenáviděla stejně tak, jako milovala, byla mi vždy na blízku. Vytáhla mě z obrovského průšvihu ve výzkumném ústavu, který shodou okolností založil její předek, což jsem se dozvěděl až nedávno, když jsem se tam vloupal pro informace o sedmé generaci."
"Doufal jsem, že v její blízkosti se dokážu víc ovládat, že s ní po boku budu moci normálně žít a neschovávat se. Na druhou stranu jsem ale viděl, jak ji každá minuta se mnou ničí. Věděla, co jsem zač, věděla, že jsem jí zabil přítele a zůstala se mnou i přes to všechno. Mezi námi byla vzájemná posedlost tím druhým. Víc než cokoliv jsem potřeboval se od Lauren odpoutat. V té době se jako dar objevil tvůj otec - Oliver. Najednou to byl on kdo ji potřeboval víc než cokoliv na světě. To byla ta správná chvíle pro můj odchod."
Damien se už potřetí odmlčel a zarytě sledoval malé smítko prachu na okraji postele o kterou se opíral. Anabelle zoufale chtěla, aby pokračoval nebo řekl cokoliv, čímž by prolomil to ticho. Zatímco se nic nedělo, pohrávala si s konečky vlasů a snažila se rozptýlit něčím v místnosti. Byla v rozpacích z toho, co se právě dozvěděla a všechno jí připadalo neuvěřitelné. Damien sebou z ničeho nic pohnul. "
Netušil jsem, co to s ní udělá, když odejdu!!! Byl jsem přesvědčený, že to je pro ni ta nejlepší věc, kterou mohu udělat! Netušil jsem, že to dojde tak daleko a vezme si život!!!"
Vypadalo to, že se Damien sotva drží, aby celý byt nerozmlátil na kousíčky. V jeho hlase bylo cítit čiré zoufalství, vina a smutek. Všechno to, co před lety vypnul. Pocity se do něj hrnuly a měl dojem, že každou chvílí vybouchne. Anabelle mlčela a jen šokovaně sledovala Damiena. Někdo zaklepal na dveře a bez vyzvání vešel. Byl to Jared.
"No, tak jsem tu" řekl kysele a poněkud zmateně zíral na Damiena. Jeho výraz se okamžitě proměnil, opět byl chladný, protivný a arogantní student.
"To je dost!" sykl jedovatě.
"Musím si něco zařídit. Na stole jsou ty papíry, přečti si to, je tam všechno co potřebuješ vědět. A…hlídej Anabelle, dokud se nevrátím" poslední větu řekl s přepkvapivým citem.
"Co-?" vyprskl Jared, ale Damien ho neposlouchal.
"Ty jsi vážně ztracenej.." zamumlal si Jared, když za sebou Damien zabouchl dveře. Anabelle ho ignorovala stejně jako všechno kolem. Měla v hlavě moc informací na to, aby byla schopná přemýšlet. Věděla jen, že si Damien určitě nešel nic zařídit, jen potřeboval vypadnout.
Jared se po několika zbytečných pokusech s ní o čemkoliv mluvit uchýlil ke stolu a zmiňovaným papírům, kde mělo být Damienovo vysvětlení věcí, které se děly kolem. Než prošel těch několik stránek uběhla poměrně dlouhá doba. Damien se nevracel a v Jaredovi postupně začínalo narůstat čím dál větší zděšení z toho, co se dozvěděl. "Jarede.." ozvalo se z druhého konce místnosti. Než se stihl otočit, byla Anabelle u něj. "Bell..co se děje?" špitl vyděšeně, ale jeho slova přerušil hlasitý výřik.

Než si Jared stihl cokoliv uvědomit, držela ho Anabelle v náručí a vysávala z něj život. Všechno se seběhlo tak rychle, že nestačil nijak zareagovat. Anabelle poháněla jediná touha - po lidské krvi, která byla tak výtečná, lákala ji, nemusela nad ničím přemýšlet, nic se nezdálo důležitější než se..nakrmit!. Chutnala líp než jakékoliv jídlo, které kdy pozřela…
Damien se vrátil právě ve chvíli, kdy v Jaredovi zbývaly jen poslední zbytky života.

Odstrčil ho od Anabelle, která se okamžitě začala bránit, byla silnější než Damien, což nečekal. Dokázal ale využít moment překvapení a uvěznit ji na místě, tak aby se nemohlo nic stát. "Jarede, jsi v pohodě?" snažil se ujistit Damien, ale Jared se sotva držel při vědomí a okolní dění ho vlastně vůbec nezajímalo.
"Anabelle..to nesmíš! Nemůžeš zabíjet lidi!" vykřikl Damien, byl překvapený tím, že se její přeměna dokončila tak rychle.

Ještě několik minut ji Damien držel u podlahy, aby nemohla napáchat další škody. Oba na sebe vzájemně zírali.
"Je tolik podobná Sereně i Lauren..ve všem" pomyslel si a pohladi ji po tváři, po které stékaly slzy. Anabelle těžce oddychovala, jako po dlouhém běhu.
"Neboj se, pomůžu ti to zvládnout" konejšivě promluvil Damien.
"Umírám hlady.." zašeptala Anabelle a odvrátila pohled.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Doufám, že se vám díl aspoň trochu líbil a budu ráda za vaše komentáře :)
Tak Annička zjistila, že si předchozí řadu prakticky nepamatuje... teda, dějově jo, ale fotky ne :D.
Jinak, zrovna tenhle dějový zvrat jsem nečekala, ale skvěle zvládnuté - jak text, tak fotky *slint*. Tyvýrazy těch simíků...! Jak to dokážeš takhle dokonale vyfotit? O.o
Každopádně se mi to moc líbilo, jsi neskutečně talentovaná, a těším se na další díl. Zajímalo by mě, jak se to vyvine a co bude dělat Anne... :)